Problém s vízy v Turecku
Jmenuji se Tereza Mazáková. S AIESEC jsem vyjela na vzdělávací stáž do turecké Ankary, abych získala novou zkušenost, poznala cizí kulturu, lidi a ozkoušela své učitelské schopnosti. Pracovala jsem v jednom asfaltovém závodu jako lektorka angličtiny pro svého šéfa a jeho asistentku. Atmosféra ve firmě byla dobrá, lidé pohostinní a nápomocní.
Ve svém volném čase jsem se scházela s přáteli v různých podnicích, protože ve městě nenajdete příliš velkých parků ani zajímavých památek. V Ankaře všeobecně není moc co dělat. Jazyková bariéra mi sice bránila navštěvovat taneční lekce, ale i tak, AIESEC Ankara mi nenabídl naprosto žádné aktivity, které by mi pomohly poznat tureckou kulturu či tradice.
Pobočka AIESEC v Turecku se o mě vůbec nestarala, dokonce ani o stážisty, kteří přijeli dříve než já. Nepracovali, jak by měli, a navíc porušili některá základní pravidla AIESEC stáží. Především, nechali mě přijet do Turecka pouze s turistickým vízem, tvrdíce, že mají dobré vztahy s policií a dlouhodobý pobyt vyřeší pouze pomocí turistického víza.
Přitom má stáž měla trvat šest měsíců, a tak jsem si měla správně zajistit náležité vízum, jehož vyřízení by ovšem trvalo dlouhou dobu a stálo spoustu peněz. Začátek stáže ovšem nemohl být posunut, a tak jsem odjela do Turecka pouze s turistickým vízem na 90 dní. Na místě, navzdory slibům, můj problém s vízem nikdo nevyřešil. Na policii mi oznámili, abych opustila zemi a vrátila se s odpovídajícím vízem, což mi vzhledem ke komplikacím a investicím s tím spojeným za zbylé tři měsíce nestálo. Obrátila jsem se tedy na AIESEC Ankara, aby mi proplatili nevyžádanou cestu domů, ovšem dostala jsem pouze polovinu požadované částky.
V Ankaře se tou dobou neodehrávaly žádné výraznější kulturní akce, o turecké kultuře jsem se dozvídala převážně od svých kamarádů a kolegů v práci a samotná komunikace s AIESEC Ankara neprobíhala v pořádku, tudíž jsem si většinu věcí musela najít a vyřešit sama.
Problémem bylo od začátku i ubytování. Chtěla jsem bydlet v domě s ostatními stážisty, ale neměli pro mě volné místo. Ani podmínky neodpovídaly standardům (špína, dočasně bez teplé vody, chybějící pračka). Měla jsem tedy bydlet s asistentkou svého šéfa, ale ani ona sama si nebyla schopná najít byt (Turci mají na všechno spoustu času). Proto jsem měsíc bydlela u svého šéfa, což od něj bylo hezké, než jsem se vrátila do domu stážistů.
Doprava v Ankaře byla snadno dostupná. První měsíc mě vozil do práce šéf autem, později jsem jezdila metrem téměř dvě hodiny denně (tam a zpět), což bylo velice vyčerpávající. Peněžní nároky na ubytování byly poměrně vysoké. Byt stážistů byl situován v dražší části města a také se během zimy spotřebovalo více plynu, elektřiny a vody. Naštěstí jsem nemusela platit pronájem, díky dvěma stážistům, kterým jejich společnosti pokryly ubytovací výlohy. Sdílela jsem tedy pokoj s jedním z nich (později se stal mým přítelem), což mi ušetřilo dost výdajů.
Život v zemi byl celkem příjemný, přestože je Ankara velice nudné město. Bohužel jsem nestihla navštívit příliš jiných měst. Alespoň jsem si prohlédla Istanbul a Kappadokii. Byla jsem překvapena tureckou pohostinností (nemluvím o AIESEC) a vřelým přístupem k cizincům, přestože řada z nich nemluví anglicky ani jinými světovými jazyky. Byla jsem pozvána na tureckou svatbu v rodině mého šéfa. Také nikdy nezapomenu na snídaně v práci, kdy jsme s kolegy seděli pohromadě u jednoho stolu, jedli jsme různé chutné turecké pokrmy, povídali si a učili se turecky. Turecká kuchyně je jedna z nejlepších, jakou jsem kdy ochutnala.
Překvapila jsem sama sebe faktem, že jsem dokázala svého šéfa naučit angličtinu za celkem krátkou dobu a ne v nejlepších podmínkách (měli jsme hodiny v kavárnách Starbucks, protože byl zbytek dne zaneprázdněný schůzkami se zákazníky). To mě opravdu povzbudilo v učení angličtiny a pomohlo mi zlepšit své sebevědomí.
Obohatila jsem svůj život novými lidmi i zkušenostmi, které nikdy nezapomenu. Vzala jsem si ze stáže jenom to dobré a na špatné věci se snažím zapomenout. Možná se mi jednoho dne bude hodit znalost turecké kultury nebo mi účast na stáži pomůže v profesním životě, zvláště při hledání práce. Stáž jako taková naplnila moje očekávání ohledně poznávání odlišných kultur, učení základů turečtiny a hledání nových přátel. Celkově však celou stáž pokazila špatná práce AIESEC Ankara.
V současné době bych nikomu nedoporučovala stáž v Ankaře, protože tamní pobočka stále nefunguje, jak by měla (podle ohlasů tamních stážistů). Někteří členové AIESEC Ankara neuměli pořádně anglicky, což mě dost překvapilo. Pobočka se chovala spíše jako turecký AIESEC sám o sobě, než jako mezinárodní organizace. Turecko samotné je sice hezká země, ovšem pokud tam chcete jet, spolehněte se raději více na sebe a své přátele tam, než na AIESEC. Navzdory tomu, práce českého AIESEC byla dobrá. Nejvíc se mi líbil přípravný seminář ještě před stáží, který byl praktický a užitečný. Také komunikace s olomouckou pobočkou byla velice efektivní, zvláště ke konci stáže, kdy jsem řešila problém s vízy.
AIESEC obecně by měl do budoucna vylepšit systém komunikace mezi mezinárodními pobočkami a nastavit striktní pravidla, protože mi přišlo, že když v AIESEC Anakara něco nefungovalo, nikdo jiný s tím z vnější nemohl nic dělat. Nevím, jestli existuje nějaká inspekce, která udílí tresty (doufám, že ano), každopádně by však stážista neměl zůstat bez podpory v cizí zemi, když čelí problémům s tamním AIESEC.
