Neuvěřitelná Malajsie
Jmenuji se Martina a v současné době studuji posledním ročníkem obor Odborná francouzština pro hospodářskou praxi na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jsem členkou AIESEC již přes 3,5 roku a za tu dobu jsem si vyzkoušela mnoho věcí přes vedení vlastního týmu, vedení pobočkových financí, až po vedení celé pobočky. Co mi ovšem v mé AIESEC kariéře stále chybělo, byla zahraniční stáž. Po čtvrtém ročníku jsem se rozhodla, že nebudu doma „válet šunky“ během prázdnin, ale dopřeju si pořádného dobrodružství.
Rozhodla jsem se jet na rozvojovou stáž do Malajsie do města Georgetown, které se nachází na jednom z nejnavštěvovanějších ostrovů Malajsie. Slyšela jsem na tuto zemi jen samou chválu, a když už jsem se rozhodla pro dobrodružství, tak v pořádném stylu a hezky na druhém konci světa. Stáž jsem si našla velmi snadno, stačilo být aktivní, hledat to, co by mi nejvíce sedlo, absolvovat pohovor, a pak už jen zařizovat vše potřebné jako je očkování, letenky, propagační materiály o České republice a také pevné nervy.
Moje práce byla velmi zajímavá. Se skupinkou s dalšími 9 lidmi opravdu ze všech koutů světa jsme pracovali na projektu, který vzdělává studenty o tématu HIV/AIDS. Má 7 týdenní stáž spočívala ve školení studentů ze střední a vysoké školy. Samotné vzdělávání probíhalo velmi zajímavými způsoby – stánky ve školní kantýně, účast na školních akcích, interaktivní přednášky ve třídách. Další mou aktivitou byla prezentace České republiky na celoškolních akcích, takže o tančení polky či prezentace pořádného českého piva nebyla nouze. Velmi zajímavou aktivitou bylo také dobrovolnictví v organizaci, která sdružuje a která se stará o HIV pozitivní lidi.
Největší zážitek a také největší kulturní šok byl, když místní pobočka zapomněla, že přijedu už v sobotu místo v neděli, a nemohli pro mě přijet, takže jsem byla úplně sama na letišti v noci. Chtěla jsem tam přespat, ale šíleně se to tam vylidnilo, takže jsem vzala taxíka, jela do hotelu, který mi doporučili, a tam mi sdělili, že mají plno. Unavená po 35 hodinách cestování jsem si v hotelu lehla na recepci na gauč, kde jsem přespala do rána. I to jsou ale zážitky, na které nikdy nezapomenu, a na které teď vzpomínám se smíchem.
Pobočka se o mě starala celkem hezky. Ubytování bylo super, na jednom bytě nás bydlelo tak 25 (stážisté ze dvou různých projektů), takže jsem měla možnost poznat lidi opravdu ze všech kontinentů. Už jen v mém pokoji byla Belgičanka, Islanďanka a Švédka. Občas péče místní pobočky pokulhávala a projekt měl své mouchy, ale to mě aspoň vytrénovalo být více proaktivní a vytvářet si projekt i podle svého.
Jelikož jsem poprvé v životě vyjela někam mimo Evropu, nevěděla jsem, co mám vůbec očekávat. Každý moment v Asii byl pro mě nezapomenutelný. Tamější kultura je úplně jiná, nemluvě o obyvatelích a zvycích. Věděla jsem, že jedu na ostrov, takže jsem neočekávala příliš aktivní město. Ovšem po příjezdu jsem zjistila, že na z 1/3 obydleném malém ostrově žije přes 1 milión obyvatel, takže jsem hned pochopila zdejší architekturu – 40 patrové mrakodrapy a průmysl.
Celkově jsem si ale nemohla vybrat lépe. Na jednom ostrově se můžete koupat v oceánu, vidět kolonizační památky, stovky let staré buddhistické chrámy, mešity, účastnit se nespočtu kulturních akcí, které pořádá město, projít si deštný prales, seznámit se s hromadou nových lidí, jíst indické, čínské, malajské, thajské a indonéské jídlo. Ano, a to je jen na jednom místě! Abych byla upřímná, za celé 2 měsíce nebyl den, kdy bych se nudila. Každá minuta byla plná aktivit.
Většinou když se řekne Malajsie, tak si lidé představí domorodce, spoustu exotických nemocí a obydlí pomalu bez elektřiny. To ale vůbec není pravda. Malajsie je vyspělý stát se spoustou zajímavých věcí k vidění. Příjemné potěšení byly místní ceny. Má největší finanční investice byla letenka, ale poté jsem byla opravdu vyvedena z míry. Průměrný oběd v restauraci stojí asi 20Kč a takto vypadají i ostatní ceny například doprava, kdy jsem za 180Kč přejela z východu na západ Malajsie.
Celkově jsem byla překvapena z místních lidí. V Malajsii není vůbec nebezpečno. Lidé jsou přívětiví a Evropany berou jako lidi, od kterých se mohou hodně naučit, a tudíž se pořád vyptávají a visí vám na rtech při každém vašem slovu. Děti ve škole se se mnou s nadšením fotily a dokonce plakaly, když jsme už museli všichni v srpnu odjet. Hodně dbají na rodinu a správná pravidla života. Je to dáno především náboženstvím. Byla jsem velmi překvapena, že v Malajsii jsem musela chodit zahalena jen občas. Hlavně ve škole a do chrámů. Žije zde totiž mnoho Číňanů a ti se zakrývat nemusí.
Největším přínosem bylo ovšem dobrovolnictví v organizaci pro HIV pozitivní lidi. Viděla jsem na vlastní oči HIV pozitivní lidi, kteří už byli i ve stádiu AIDS. Ze začátku vám to přijde líto, ale když vidíte, že tito lidé to opravdu nevzdávají a užívají si každé minuty svého života, tak změníte názor. Trávila jsem s nimi spoustu času, kdy jsme hráli společenské hry, zahradničili nebo jen společně cvičili. V této chvíli jsem byla nejvíce pyšná, že jsem zrovna v tomto projektu, protože vidíte, jak velký problém HIV/AIDS je a jak málo se o tom mluví, natož něco proti tomu dělá.
Nejhezčí vzpomínky mám ale především na lidi, se kterými jsem pracovala na projektu. Bylo nás v týmu 10 lidí z 8 zemí z celého světa. S těmito lidmi jsem strávila každičkou chvíli své praxe – bydleli jsme spolu, pracovali na projektu, chodili spolu na jídlo a cestovali. Ze začátku to bylo opravdu těžké si zvyknout na jiné pracovní styly, speciálně tedy asijský styl práce, který je naprosto odlišný. Ale naučila jsem se od těchto lidí spoustu nových věcí a během hodinových rozhovorů jsem se dozvěděla o různých státech a kulturách více, než kdybych přečetla stovky knih.
Překvapila jsem i sama sebe, že jsem hodně adaptabilní člověk a že mě jen tak něco nevyvede z míry. Sice jsem byla na druhé straně světa, ale ve stresu jsem byla za ty 2 měsíce snad jen pár hodin. Byla jsem mile překvapena, jak se mi zlepšila angličtina a suverénnost prezentovat i před tisíci studenty, aniž bych pocítila sebemenší pocit nervozity.
Během této praxe se mi neuvěřitelně otevřely oči, abych viděla, kolik možností na světě mám a jak je jednoduché se dostat i na druhou stranu světa. Jediná podmínka je ta, že člověk musí chtít. Do života si beru určitě to, že toto nebyla má poslední praxe, na kterou vyjíždím. V mém budoucím povolání chci pracovat v zahraničí nebo aspoň se zahraničními kolegy, abych poznala co nejvíce jiných kultur. Co mi ale také zůstane, je hromada přátel z celého světa, které můžu kdykoli navštívit. Například tento týden jedu za kamarádkou do Bruselu, se kterou jsem v Malajsii 2 měsíce sdílela jeden pokoj. Svět je opravdu malý. Stačí pouze chtít.
Kdo by měl zájem o podrobnější informace o tom, jak to vypadá, když vás okrádá opice, proč se v Malajsii musíte všude zouvat nebo jaké to je projít HIV testem, neváhejte navštívit můj blog: http://anitrams.blogspot.com
