Stáž v Biškeku

Jmenuji se Hana Stýblová. Léto 2009 jsem strávila poměrně intenzivním studiem na státnice z filozofie, a tak moje poslední myšlenka patřila budoucí stáži. O ní jsem měla jen mlhavé představy a nehodlala jsem si je jakkoliv zpřesňovat, dokud nebudu mít tuhle životně důležitou povinnost za sebou.

V záplavě AIESEC emailů se však jednoho dne zjevil ten pravý, od koordinátorky AIESEC v Biškeku. Odpověděla jsem prakticky okamžitě, proč váhat, země se zdála být politicky stabilní a nabízená práce zněla zajímavě.

Pracovala jsem pro soukromou jazykovou školu v Biškeku jako lektor angličtiny. Vzhledem k chabým, nebo spíš vůbec žádným znalostem ruštiny (o kyrgyzštině nemluvě) jsem učila tzv. talking cluby.

Práce s kyrgyzskými studenty byla největším přínosem stáže. Tak mnohavrstevnou zkušenost, ke které jsem především díky nim přišla, je těžké popsat a přiblížit v pár větách. A pokud bych se o to pokusila, určitě bych přes slzy dojetí neviděla na monitor.

Biškek je celkem nudné město, nepočítám-li různá nebezpečí (především ze strany policie), se kterými se cizinec jistě potká. Velkoměsty rozmazlený Evropan je zákonitě zklamán hned druhý den po příjezdu. Přesně ten druhý den se mě ujal sympatický Kyrgyz z AIESEC a protáhl mě městem. Během dvou, tří hodin jsem viděla všechno zajímavé.

Obří sochy Leninů a Marxů, Národní muzeum věnované rudé revoluci, oblíbené místo schůzek Mossovět, náměstí Alla Too s kyrgyzskou sochou svobody a plápolající vlajkou, vzbuzující nacionální cítění v každém Kyrgyzovi se srdcem na pravém místě.

Po ulicích se procházejí staříci v tradičním obleku, který evokuje myšlenky na pastevecký a nomádský způsob života Kyrgyzů, a zároveň na jejich muslimskou víru. Tolik paradoxů na jednom místě a v jeden čas. Právě tato historicky šokující směska vás bude zajímat den za dnem, nejen osm měsíců, ale doživotně.

AIESECáři se o mě starali výborně. S jejich pomocí jsem si vyřídila registraci na policii a v následujícím období absolvovala nejednu party, dokonce i konferenci. Naprosto zbytečně jim scházelo sebevědomí, byli skvělí.

V Biškeku jsem prožila ovšem i časy z nejtěžších. Při dubnovém státním převratu bylo útokem sniperů na místě zastřeleno na sto protestujících. Následující týden byl vyhlášen výjimečný stav. Týden jsem byla zavřená doma, ven se chodilo pouze pro chléb (v prvních dnech ho bylo obtížné sehnat).

V den revoluce jsem přijela domů taxíkem, v rychlosti napsala rodičům, že se vůbec nic neděje, a ulehla do postele se čtyřicítkou a myšlenkami na své idealistické studenty. Bylo mi víc než jasné, kde jsou v ten moment oni.

Revoluční události mě ve své komplexnosti donutily změnit způsob souzení věcí. Po týdnu nuceného klidu jsem se vrátila do práce. Samozřejmě, že jsme se studenty na dlouhou dobu odložili učebnice a diskutovali o otázkách, které se přirozeně v takovém čase nečase vynoří v každé hlavě každého Evropana či Kyrgyze.

Moji studenti mi umožnili pochopit leccos z toho, k čemu tak nečekaně došlo, a zároveň přežít krutý náraz na své vlastní limity. Na některé problémy jsem prostě musela rezignovat. Odsunout je jako nepochopitelné mojí logikou a smířit se s nimi.

Nevím přesně, co jsem zjistila sama o sobě. Jisté je, že jsem hodně zjistila o své kultuře, co to znamená být Evropan. Naše “já” je pouze kulturním nánosem, který se bytostně otřese, máte-li před sebou cestu na míle vzdálenou od té evropské.

Na otázku Kyrgyzů, proč právě Kyrgyzstán jsem střídavě dávala tři odpovědi:

• Kyrgyzstán jsem si nevybrala, on si vybral mě
• Přijela jsem, abych se naučila milovat Evropu
• V Čechách, když spácháte zločin, jdete buď do vězení, nebo do země jako Kyrgyzstán, takže je to moje forma trestu

Pravdou je, že v Kyrgyzstánu jsem se naučila mít ráda Evropu, ale zároveň Kyrgyzstán, Biškek i nomádskou kulturu. Nedává to smysl? Pak narážíte na limity evropské logiky. Rezignujte na ně.

Po návratu jsem trpěla obráceným kulturním šokem. Chtěla jsem zpátky, pokud možno co nejdřív, protože to jediné a pravé je přece v Biškeku. Jen těžko se vymaňuje z téhle iluze.

Můj šéf v Kyrgyzstánu mi jednou tvrdil, že po návratu budu silnější než kdy předtím. Nevím. Je to možné. Přežila jsem kalašnikovy v ulicích, snipery na střechách, rabování v obchodech, šikanu policie. Přesto se cítím trochu zranitelnější, a to skrz citlivost k osudu druhých. Snad je to dobře. Ani na vteřinu jsem nezalitovala, že jsem do Kyrgyzstánu odjela.